Velká cestovatelská poprvé

Vloni na začátku září jsme se vydaly na výlet za sestřenicí do Holandska, při kterém se pro Áju odehrála dvě velká cestovatelská poprvé.

Poprvé letěla letadlem.

Při té cestě jsem si nemohla pomoct a musela jsem myslet na písničku o lachtanech od Jarka Nohavici. "Jeli vlakem, metrem, lodí a pak tramvají..."

Vyrazily jsme vlakem v 10:50, v Praze jsme dojely Airport Expressem na letiště, letěly jsme letadlem, vlakem z Amsterdamu do Utrechtu a nakonec městským autobusem. Na místo jsme dorazili v šest hodin večer.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Nebudu tvrdit, že jsem se toho letadla nebála. Bála. Andrejka už v té době byla dost neposedná, takže mi představa, že by vydržela skoro dvě hodiny jen u mě na klíně, nepřišla moc pravděpodobná. Mohlo se stát, že bychom to prostě musely nějak zvládnout, protože za dítě do dvou let se sice nemusít platit letenka, ale zároveň to znamená, že tím pádem, logicky, nemá nárok na vlastní sedačku. A to, že jsem za ni ještě nemusela platit letenku byl jeden z důvodů, proč jsme se na tu cestu vůbec vydaly. Měly jsme ale štěstí a v obou případech, na cestě tam i zpátky bylo vedle mě volné místo a tak jsme každá seděly na svém.

Všechno by bývalo vyšlo hezky, na letišti jsme měly tak akorát čas sníst sváču, pohrát si v herně a mohly jsme nastupovat. Ale let byl o chvíli odložen a pak jsme ještě více než půl hodiny čekali usazení v letadle, než nám povolí odlet a to už bylo na Andrejku moc. Už byla hodně unavená, protože po cestě se dělo příliš zajímavých věcí než aby spala a čekání už nebyla žádná zábava. Navíc jak později řekla moje máma, při tom zdržení už se chce řvát všem, ale jen děti si to můžou dovolit. Měly jsme ale štěstí na moc milého stewarda, který se ji snažil rozveselit a zabavit a přestože nějaká scéna proběhla, nebylo to zas tak strašný. A jen co jsme začali stoupat, vytuhla. A spala skoro celý let, takže já jsem si mohla pohodlně číst a vypít si kafe, o čemž se mi ani nesnilo. (No dobře, možná snilo, jinak bych tu knížku s sebou asi ani neměla, že.)

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Co se týče "objektivních" problémů v letadle, nemusela jsem ani jednu cestu řešit nic jako že by ji bolela ouška nebo měla nějaký problém kdykoliv během letu. A to cestou zpět nespala vůbec. To bylo náročnější na zabavení, ale zase nic dramatického. Je to rozená cestovatelka!

V pátek jsme měly v Utrechtu první den samy pro sebe, protože sestřenice potřebovala být ve škole. Našla nám ale perfektní zábavu v muzeu Nijntje!

Je to muzeum králičice Miffy a jejich kamarádů, které je jako jedna velká třípatrová herna! Navíc s praktickými hrami, které děti učí dovednostem z běžného života. Utrecht je rodištěm autora Miffy, Dicka Bruna a v celém městě tak můžete nalézt stopy této postavičky.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Po více než třech hodinách hraní a objevování jsme si daly zasloužený oběd v muzejní kavárně naproti a vyrazily jsme na obhlídku města.

Tou dobou toho Ája venku ještě neušla moc, takže manduca byla absolutní "must have", když už jsme neměly kočárek. Kromě zkracování vzdáleností, když už se jí nechtělo capat, jsme ji hojně využívaly i k odpočinku, když po programu vytuhla. Já jsem tak nemusela vůbec řešit, kde ji během dne uložím a mohla jsem dál užívat krásy města.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Po Andrejčině probuzení už jsem byla dost ucapkaná já, takže jsme rychle zamířily k příhodnému občerstvení.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Po zmrzlince jsme se vypravily na závěrečnou procházku parkem a zamířily jsme zpátky do historického centra, kde jsme se měly potkat se sestřenicí na večeři. Jak můžete vidět na fotkách níže, cestou nás čekalo nevídané představení!

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Na večeři jsme se sešly restauraci TheColourKitchen, která se vyznačuje heslem no social waste (přeneseně: žádné plýtvání lidským potenciálem), což se projevuje tím, že zaměstnává osoby "vzdálené" pracovnímu trhu, s nutností překonat bariéry, aby se na něj mohli dostat (například přistěhovalce). Jejich cílem je dát šanci všem nevyužitým talentům, které sedí doma na gauči. Není to super? Je!

A je to tam krásný! A moc dobrý! Navíc s největší dětskou kuchyňkou jakou jsem kdy viděla!

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Na sobotu jsme si naplánovaly výlet do Haagu, na který se k nám přidaly Mončiny kamarádky. Kvůli pohodlí při přesunech mezi městěm a pláží jsme se rozhodly půjčit si auto v půjčovně. V pátek jsem ho tam byla zamluvit a v sobotu ráno vyzvednout. Na 24 hodin stálo půjčení necelých 90 euro, tedy něco přes 20 euro na každou z nás bez Andrejky, což není úplně málo, ale když vezmu vlak a lístky na nádraží, neušetřily bychom nijak výrazně. Navíc sestřenice se spolubydlící byly těsně po začátku semestru, tudíž stále v zařizovací fázi nového bydlení, a tak jsme auto využily i na večerní obří nákup v Ikey. A když říkám obří, tak myslím fakt obří, tak tak, že mi zůstalo volné alespoň přední sklo na výhled z auta.

V Haagu jsme nejdříve vyrazily na prohlídku města, které mě tedy upřímně nijak zvlášť nenadchlo. Nevím, jestli jsme zvolily špatnou trasu, ale nic zvláštního ani extra líbivého jsem na něm neshledala.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

S odstupem půl roku můžu říct, že kromě úžasných chvilek na pláži si z Haagu pamatuji tři věci: výborné libanonské bistro Baladi, kde jsme měly skvělý oběd zakončený dezertem z teplého táhnoucího se sýra a nějakých křupinek. Nic takového jsem nikdy nejedla.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Pak si pamatuji slečnu, která nám na ulcii nabízela ochutnávku dipů s hranolky, a když jsem promluvila na Andrejku, ukázalo se, že slečna je taky češka.

A posledním výrazným zážitkem byl obrovský jakoby garážový bazar, kde jsem si koupila krásné šálky za euro pade. Na cestu k autu jsme se rozdělily, protože holky se tam ještě chtěly porozhlédnout po dalších pokladech, ale na Áju už toho bylo dost, tak jsme se dohodly, že na ně počkáme u auta. Tady se přejen jde jen rovně a 2x zahne. No a my se ztratily, nemohla jsem vůbec trefit tu ulici, kde jsme zaparkovaly. Ukázalo se, že když jsem někde poprvé, nemám zas tak dobrý orientační smysl, jak jsem si myslela. Ještě, že jsou ty mobily. Ps.: Holky byly nakonec u auta samozřejmě dřív než my s Ájou.

Všechno dobře dopadlo, našly jsme se a přišel čas na to druhé velké poprvé, a vlastně hlavní důvod výletu do Haagu.

Poprvé na pláži.

Bylo to přesně tak úžasné, jak jsem si to představovala. Byla nadšená z toho písku všude kolem a nejraději by se rovnou vrhla do vln. Naštěstí bylo alespoň natolik teplo, že jsme si mohly smočit nohy a utíkat před přílivem.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Moře jsme si znovu připomněly při letnošním výletu do Skotska a já už se nemůžu dočkat na letní dovolenou, kde si ho bude moci užít opravdu dosytosti.

Na náš poslední společný den se sestřenicí, na neděli, jsme si naplánovaly dlouhou procházku dopalačinkárny Teahouse Rhijnauwen.

Ráno jsem ještě zajela vrátit auto a při cestě zpět jsem se jen tak kochala na prázdných ulicích a nakukovala do (větišnou přeplácaných) obýváků, protože domy mají často hodně velká okna, ale žádné záclony nebo závěsy. Sestřenice mi vysvětlovala, že je to tam téměř neslušné, působí to, jako by měl člověk potřebu něco skrývat.

Na procházku jsme šly krásným parkem kolem řeky Kromme Rijn, kde cestou byly k vidění noblesní velké domy, stejně jako malé vesnické domky.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Palačinkárna mě překvapila svojí rozlehlostí! Vnitřní i venkovní část byly obrovské a teda i totálně zaplněné. Měly jsme štěstí, že jsme vůbec chytly stůl, a navíc v ideálním prostředí, kde se Ája mohla poměrně svobodně pohybovat a nebylo kolem tolik lidí.Byl tak akorát od vody, že jsme měly pocit, že sedíme na břehu, ale zároveň nehrozilo, že tam Ája zahučí jen motáním se okolo.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Jak je vidět na fotkách, palačinky bylo možné dát si dle libosti naslano, nasladko, s velkou spoustou různých "náplní". Rozumím, že z estetické stránky je rozhodně lepší je nebalit a "náplň" nechat na povrchu, ale pro mě to jen posilovalo dojem jakoby pizzy, ale vlastně na divném těstě. Za sebe zůstanu, co se týče palačinek, konzervativní a budu si je raději užívat ve sladké variantě. Nicméně co se týče návštěvy Utrechtu, tohle místo rozhodně stojí za to! Navíc jsme na místě zjistily, že odtud odplouvají lodě na prohlídkovou trasu do centra. Nám to nakonec nevyšlo časově a vracely jsme se domů k sestřenici zpátky pěšky, akorát jinou trasou, aby nám z toho vznikl příjemný okruh.

V pondělí ráno jsme se rozloučily už před osmou a my jsme s Ájou vyrazily strávit náš poslední den v Holandsku do Amsterdamu, odkud nám ve čtyři hodiny odpoledne letělo letadlo zpátky domů.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Po příjezdu na Amsterdam Centraal Station jsme se vydaly trajektem na druhou stranu řeky se záměrem navštívit kavárnu v Eye Film Museu, odkud má být krásný výhled. Ta měla ale ještě zavřeno (jev, se kterým jsem se potýkala i teď na jaře ve Skotsku - většina institucí otevírá až v deset, ale když jste s malým dítětem, který spí přibližně do sedmi, tak i při líném ránu, je člověk už kolem deváté hodiny venku připraven na naplánovaný program).

Měla jsem vytipovaných několik podniků, kde jsem si říkala, že bychom se mohly stavit na jídlo, takže když nevyšlo Eye, sedly jsme na metro a jely jsme do The Avocado Show.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

No, je to taková hipsteřina, rozhodně zbytná, zvlášť, když si člověk hlídá rozpočet, protože za to jedno jídlo (bez pití, voda byla naštěstí zdarma) jsme tam nechaly 13 éček, což když si porovnáte například s tím půjčením auta, tak je to dost výstřelek. Ale tak dovolily jsme si být trochu trendy. A dobrý to bylo, to zas jo.

Neměly jsme na ten den žádné konkrétní plány. Sestřenice se mi trochu vysmála, když jsem jí říkala, že bych šla k tomu nápisu I amsterdam, protože tam vlastně není nic moc k vidění, jen spousta lidí. Tak jsme se z Avocada prostě vypravily na procházku s tím, že uvidíme, na co narazíme. A narazily jsme...

Poslaly jsme tedy fotku sestřenici a zamířily do Foodhallen. Cestou jsme šly kolem Van Goghova muzea, a protože jsme měly pořád dost času, trochu mě mrzelo, že jsem si to líp nenaplánovala a nezamluvila si tady lístky. Na místě se totiž čeká i několik hodin, než se dostanete na prohlídku, ale když si je zamluvíte online, víte přesně, kdy máte dorazit a nemusíte řešit čekání. Já jsem ale podlehla obavám, jak to budeme všechno samy dvě zvládat a radši jsem nic nerezervovala. Tady se mi to bohužel nevyplatilo, bývalo by nám to ideálně zapadlo do programu.

Do Foodhalen to byla celkem štreka (s dítětem na hrudi a batohem na zádech) a upřímně mě to trochu zklamalo. Asi jsem čekala, že to bude tak velké jako Borough Market v Londýně, ale bylo to o dost menší a nic mě tam nezaujalo (ale samozřejmě je možný, že Borough Market mi před pěti lety přišel mnohem zajímavější prostě proto, že jsem do té doby nic takového neznala).

Galerie: posuň do stran pro další fotky.

Prošly jsme si čtvrť v okolí a nakonec jsem byla mnohem spokojenější s venkovním trhem, který probíhal v ulici nedaleko. Tam jsme si koupily poslední zákusek výletu a vyrazily jsme na vlak na letiště.

Galerie: posuň do stran pro další fotky.