Spolu na horách
První březnový týden byly u nás jarní prázdniny. To nás sice ještě pár let nemusí celkem vzato moc zajímat, ale my jsme se letos rozhodli vyjet na hory s partou kamarádů a jejich dětmi, z nichž některé jsou už školou povinné. A tak jsme už letos i my věděli, kdy jsou u nás jarní prázdniny.
Našli jsme si chalupu nedaleko Jánských Lázní, v obci Rudník a myslím, že na to, že jsme ji vybírali náhodně, bez doporučení se nám to hezky vydařilo.
Chalupa Relax je velký dům s pěti ložnicemi, čtyřmi koupelnami a jednou další toaletou u společenské místnosti s velkou kuchyní. Navíc poměrně dobře řešená, kdy v přízemí je vedle zázemí majitelů (které jsme tam ale kromě domluvy u příjezdu a odjezdu vůbec nepotkali) velká předsíň, kam se pohodlně vešly všechny bundy, boty i sáně, herní místnost s ping-pongovým stolem a kulečníkem, koupelnou s vanou a kumbálem s pračkou. Na dlouhé chodbě, kterou nejčastěji využívali Ája s tatínkem ke kopání si s míčem je navíc k dispozici fotbálek. V prvním patře jsou tři ložnice, dvě koupelny a dvě kuchyně, z nichž jedna malá je trochu bokem,
u dvou průchozích pokojů. Velká kuchyně je součástí společenské místnosti s dlouhým jídelním stolem, u kterého jsme se pohodlně posadili všichni dohromady. Odtud vedou schody do podkroví s dalšími dvěma ložnicemi. Ty schody ale byly dost příkré a samozřejmě největším lákadlem pro všechny děti.
Galerie: posuň do stran pro další fotky.
Kdybych měla upozornit na hlavní nevýhody vybrané chalupy, byly by tři. Za prvé, u těch dvou podkrovních ložnic není koupelna, ale je v hlavním, prvním, patře, vedle společenské místnosti, stejně tak i záchod. Za druhé ty schody. Kromě těch příkrých vedoucích ze společenské místnosti do podkroví, i hlavní vedoucí z přízemí do obývaného patra, kolem kterých děti proběhnou tisíckrát denně. Ty jsme pro jistotu zatarasili položeným stolem, takže nebezpečí pádu z nedbalosti bylo zažehnáno. Ale to je věc, se kterou se nedá nic dělat a musí se s ní počítat. V domech prostě jsou schody, na kterých děti můžou v neopatrnosti spadnout. Poslední nevýhodou byla jedna průchozí ložnice. Tu jsme zrovna obývali my a za sebe můžu říct, že mi to žádný větší problém nedělalo. Prostě jsme byli zvyklí, že rodina, která byla v pokoji za námi, při průchodu klepe. Stejně jsme drtivou většinu času trávili všichni společně ve velké kuchyni. Nicméně dokážu si představit, že by to pro nějaké skupiny mohl být problém.
My jsme byly společně 4 rodiny, 7 dospělých a 7 holčiček. Pro naši jednotku to byla trochu výzva, protože Ondra nemá rád zimu a tudíž by na žádný hory vůbec jezdit nemusel. Doufala jsem ale, že když pojedeme s partou kamarádů, bude to pro něj přijatelnější. A myslím, že se to vydařilo. Přestože po prvním dnu u něj stále převládala skepse k celému podniku, nakonec odjížděl spokojený.
Velká parta dětí s sebou samozřejmě nese velkou výhodu ve chvílích, kdy se děti zabaví
navzájem. Andrejka byla spokojená, že je neustále všude plno lidí. Na druhou stranu to často přináší výzvu v podobě jejich "usměrňování", když si třeba starší děti chtějí hrát nějakou hru, na kterou ty mladší prostě ještě nestačí. Naše Ájinka (tak si teď říká) byla z holek nejmladší, ale zároveń asi nejoprsklejší, takže se chtěla do všeho zapojovat a pak vznikaly situace typu "teto, my si chceme hrát pexeso, ale Andrejka nám to bere". To se samozřejmě nechce nikomu řešit, ale zároveň je pochopitelný, že větší děti pořád nebude bavit přizpůsobat svoji zábavu těm nejmenším. A tak se všichni přirozeně učí kompromisům.
Většinou jsme si plánovali program všichni společně, ale první den po příjezdu jsme zvolili sólo varianty a my jsme se vydaly na krátkou procházku po okolí. Cestou jsme kromě koní narazili i na paní, která se nemohla s fabií vyškrábat zpátky po zledovatělé cestě, ale nemohla ani dolů, protože tam byla prudká zatáčka nad potokem a bylo zřejmý, že by to nemuselo dobře dopadnout. Ondra jí pomohl roztlačit, aby se auto rozjelo zpátky do kopce, ale viděli jsme, že se za pár stovek metrů zase dostala do úzkých. Bylo mi jí líto, ale nevěděli jsme, jak bychom jí mohli pomoct. Tak jen doufám, že to nakonec zdárně vyřešila a dostala se v pořádku do svého cíle.
Druhý den jsme po snídani vyrazili všichni společně na vleky Formánky do Jánských Lázní. Včetně nelyžujících parnterů a dětí. Měli jsme celkem smůlu na počasí, protože bylo zataženo a chvílemi i poprchávalo. Takže doprovodná část výpravy velmi brzy skončila v nedaleké restauraci s dětským koutkem. Kamarádi s dcerama, které na lyžích začínaly, využili pojízdného pásu, který je v tomto areálu k dispozici a na krátkých a mírných svazích jim zas připomněli, co to lyžování vlastně je. Na pojízdný pás si pak trochu stěžovali, protože z něj nebyl úplně ideální nájezd a výjezd, pro začínající lyžaře.
Já jsem si po měnších peripetiích osvěžila jízdu na pomě, na které jsem nejela roky a párkrát jsem si sjela malou sjezdovku na protějším svahu Košťálka. Pro mě zcela překvapivě tam nebrali platební karty, takže jsem si na úvod dala výšlap v lyžákách zpátky směrem k autu, protože jsem u sebe neměla žádné peníze v hotovosti. Jedna z výhod velké party, když jste trdlo, které nemyslí na všechny alternativy, je, že stačí narazit na první z party, aby vás měl kdo založit.
Odpoledne jsme se vyřádili na kopci vedle chalupy, kde byl ještě proužek sněhu a hezky jsme si zasáňkovali.
Pro pondělí, náš třetí den, jsme se rozhodli změnit lokalitu na lyžování a vyrazily jsme na lanovou sedačku v Černém Dole. Tentokrát už bez nelyžující posádky, která si raději zvolila pohodu v zázemí a okolí chalupy.
Já jsem se rozhodla pomoct kamarádovi, který tam byl sám na dvě dcery a jezdila jsem s tou starší. Ta sice měla solidní základy, ale bála se, takže místo, aby se soustředila na jízdu, byla zaměřená na to, jak se zastaví a pak to většinou končilo pádem. Jezdily jsme spolu i další den a já měla radost, že to vypadalo, že ji moje asistence i za ta dvě dopoledne napomohla k získání větší sebejistoty a doufám, že ji to tak vydrželo i dál, bez mé přítomnosti.
Sama jsem si pak sjela pár jízd, a přestože jsme měli neustále podmínky, které jasně potvrzovaly rčení "proměnlivé jako počasí na horách", byla to moc příjemné strávená dvě dopoledne.
Protože bylo už prakticky pořád nad nulou a sněhu kolem chalupy rychle ubývalo, hledali jsme na odpoledne nějaké další aktivity, u kterých by se holčičky zabavily (a unavily).
V pondělí jsme se vypravili do Svobody nad Úpou, Do Krakonošova. Výstava inspirovaná zejména Krkonošskými pohádkami je hned vedle informačního centra s prodejem suvenýrů (zejména lokálních produktů) a velkého dětského koutku.
Galerie: posuň do stran pro další fotky.
Áju z expozic nejvíc zaujala hned vstupní místnost, kde jsou různé nástroje a pomůcky (viz obrázky v galerii). Výstava je to hezká, poměrně krátká, takže pro menší děti tak akorát. V některých místnostech se Andrejka možná trochu bála a všude chtěla lézt k vystaveným exponátům za dělící provázek, takže pro ni byla jako dělaná ta první místnost, kde si mohla na všechno sáhnout a vyzkoušet si, co to umí.
Delší část odpoledne jsme strávily v dětském koutku přímo u infocentra, odkud pak bylo náročné holky dostat, když se chlapi vrátili z nákupu, na který se vypravili ve volné chvíli, kdy ženy a děti odložili do herny.
Galerie: posuň do stran pro další fotky.
V úterý odpoledne jsme se vypravili do Aquacentra v Jánských lázních, kde jsme však narazili na spoustu překážek. Předně, Jánské Lázně jsou jedno z těch městeček, kam je zakázán vjezd autům kromě ubytovaných hostů. Na což nás naštěstí upozornila místní paní, když jsme zaparkovali u zastávky na kolonádě. Museli jsme tedy nechat auta na parkovišti na kraji města, u vleků, kde jsme první den lyžovali, a dojít do aquacentra asi kilometr pěšky. Což bylo dost nepříjemné vzhledem k tomu, že před cestou zpět začalo hustě sněžit. Mně navíc teplá voda rozproudila ukrutnou bolest v nártu, který jsem si poranila při dopoledním pádu na lyžích. Chvíli jsem se zkoušela belhat, ale nakonec jsme to vzdali, Ondra pro auto došel sám a ještě jednou porušil onen zákaz vjezdu do města a přijel pro nás. Cestou v autě se mi to zhoršilo natolik, že u chaty už jsem potřebovala stálou oporu, abych se vůbec dostala nahoru do patra. Zbytek večera jsem strávila jen na židli, neschopná na nohu došlápnout. Naštěstí se potvrdilo moje tušení, že je to jen namožené a do rána byla bolest pryč.
Druhou nepříjemností spojenou s aquacentrem byla nepochopitelná organizace pouštění lidí dovnitř. Po příchodu jsme se zařadili do dlouhé fronty, která se však vůbec nehýbala. Dle slov pokladního neměl k dispozici další vstupní karty, aby nás tam mohl pustit. Vcházely tedy vždy pouze malé skupinky v návaznosti na to, kolik lidí vyšlo ven. My jsme šli z naší party první a za námi nakonec (po asi 20ti minutách) dorazila už je jedna rodina, ostatní to vzdali a jeli do restaurace na pohár. Celá situace byla o to nesmyslnější, že v bazénu nikdo nebyl! V dámských šatnách byla obsazena jen asi třetina skříněk a uvnitř pak bylo pár lidí. Nerozklíčovali jsme, co za touhle zvláštní situací bylo, poučení ale je, zavolat si dopředu, jak jsou na tom s pouštěním lidí dovnitř.
Naši část dovolené jsme končili ve středu, kdy už jsme se jen sbalili a po obědě vyrazili domů. Pro Ondru byly 4 noci maximum, na co byl ochoten přstoupit a já zpětně připouštím, že to pro nás všechny bylo tak akorát. Možná by byla situace jiná, kdybychom měli opravdové horské počasí a mohli se válet v peřinách sněhu...Nezbývá než doufat, že nám to někdy příště přesně takhle vyjde.
Teď už hurá do jara!
Petra
